CCX.

Epistula ad Montanum
(1661)


Ed. A. Patera (Praha 1892), pp. 233–245.


J. Comenius Petro Montano S[alutem].

- 233 -

Toto jam biennio incessanter obtundis, amice, de communicando Tibi meorum in Didacticis aliisque materiis scriptorum catalogo: eo quod multi inquirant, quae sint et ubi edita, scire avidi. Saepe Tibi respondi, meam mihi memoriam (post amissam incendio bibliothecam) non omnia suppeditare, nec omnia sic elaborata fuisse, ut pro meis ostentare volupe sit, nec denique cui bono catalogum illum exstare vellem videre. Dum tamen denuo importune urges, parebo, eaque parte vitae meae partem moribundus retractabo, sed ita, ut si quid vani proposito huic inerit, cum apostolo mihi dicere liceat: Insipiens factus sum, Vos me coegistis.

Primum autem protestor mihi Latine aliquid scribendi, nedum edendi, nunquam fuisse consilium. Genti solummodo meae ut concinnatis vernaculo sermone libris quibusdam prodesse quaererem, mox juvenem incesserat libido, nec deseruit per istos 50 annos: ad alia nonnisi occasionibus delatus fui. Quas occasiones attingam,*** dum ita vultis, recensitis prius vernacule scriptis.

 

** List tento vytištěn r. 1662 v Amsterodamě a nalézá se při některých výtiscích Komenského spisu: Fortunae faber (pag. 73–103), v Amsterodamě r. 1662 vytištěného.

*** Tisk má: atringam.

Jan Komenský Petru Montanovi pozdrav!

 

Již celá dvě leta neustále naléháš, příteli, abych Ti podal soupis svých spisů v didaktických i jiných oborech, protože se prý mnozí po nich dotazují, dychtíce se dozvědět, které to jsou a kdy byly vydány. Kolikrát jsem ti odpověděl, že mi má paměť (když jsem ztratil knihovnu2, neboť ji zničil požár) nemůže být nápomocná ve všem, ani že všechny spisy nebyly vypracovány tak, aby mne těšilo označovat je za vlastní, ani konečně že nenahlížím, k jakému prospěchu bych si měl přát, aby takový soupis měl existovat. Ježto však znovu tak zhurta doléháš, poslechnu a na smrtelné posteli opět zvážím po té stránce část svého života — ale tak, abych, bude-li něco marného v tomto úmyslu, směl říci s apoštolem3: „Učiněn jsem nemoudrým, chlubě se, vy jste mě k tomu přinutili.“

Především však prohlašuji, že nikdy nebylo mým úmyslem latinsky něco psát, natož vydávat. Toliko svému národu abych prospěl některými knihami sepsanými v mateřském jazyce, taková touha mě pojala už jako jinocha a neopustila po celých těch padesát let; k jiným věcem jsem byl přiveden jenom časovými příležitostmi. A o těchto příležitostech se zmíním, dříve však podám výčet děl, která jsem sepsal v mateřštině.

 

- 234 -

I. Ante omnia, ut me linguae meae redderem potentem, concinnare aggressus fui anno 1612 (Herbornae agens) Linguae Bohemicae Thesaurum, hoc est: Lexicon plenissimum, grammaticam accuratam, idiotismorum elegantias et emphases adagiaque, in quibus observatione colligendis id me praestitisse spero, quod in vulgaribus linguis nescio an aliquis. Dedi enim operam, ut omnia cum Latinis essent parallele harmonica: ad exprimendum voces, phrases, idiotismos, adagia sententioseque dicta, pari elegantia et emphasi (propria proprie, tropica tropice, antiqua antique, jocosa jocose, proverbialia proverbialiter etc.) eo fine, ut si Latinissimus quicunque author in vernaculum esset transferendus, consimili elegantia posset, et viceversa. Quod laboriosissimum (annorum 44.) opus dum jamjam typis (anno 1656) paratur, una cum tota bibliotheca mea, typographeo totaque civitate Leszna tam insperato incendio conflagravit, ut eripi nihil posset. Quam jacturam tum lugere desinam, quum spirare etiam ideo, quia aliarum linguarum hominibus exemplo ad imitandum servire potuisset, meruisset certe. Nihil autem ejus superest praeterquam servatum alibi primum operis rudimentum, omnium linguae Boh(emicae) radicum collectio, cum derivatorum et compositorum Sylva.

II. Concepta ego linguae patriae in splendorem deducendae spe, consilium inivi opus principale aggrediundi, in quo res omnes ita descriptae exstarent, ut homines nostri quacunque de re informatione opus esset, domi eam habere possent, bibliothecarum epitome instructi. Amphitheatrum universitatis rerum appellavi, libris 28 adornatum. Cujus operis supremam manum editionemque superveniens exilium impedivit: partem vero e primariis unam (librum II. naturalia capitibus 125 pertractantem) Lesznense abstulit excidium.

III. Pastor eeclesiae (anno 1616) factus causasque et casus conscientiae tractare coactus, scripsi Listové do nebe etc., hoc est Pauperum oppressorum clamores in coelum etc. libellum Olomutii excusum 1617.

IV. Persecutionum nubes colligi animadvertens (fulmen enim micat prius, quam ferit) scripsi Praemanitiones adversus Antichristianas seductiones (Retunk etc.), opus justae molis, typis quidem (propter adhibitas superiorum censuras, deliberationes, dilationes, intervenientemque ruinam ipsam) non vulgatum, variorum tamen manibus varie transcriptum.

V. Pulsus ab ecclesia mea (mox inter primos, anno 1621) scripsi tractatum: De Christiana perfectione, mihi et aliis dilucide ostendere quaerens, totam Christianismi perfectionem in facienda et patienda omni voluntate Dei consistere. Quo nos languidi si non ultro propendemus, neque promissionum divinarum suavitate allicimur, divinae bonitatis esse opus, Cruce adigi etc. Excusum opusculum Pragae 1622.

VI. Mox (propter personalem persequutionem latebris me continere jussus) mihi et aliis solatio libellum scripsi Centrum securitatis inscriptum, Lesznae postea typis exscriptum. In quo res humanas omnes vertigine rotari demonstrato, quicunque se rerum circumferentiis committunt, non simul rapi, non moleste jactari, non distrahi, non tandem excidere ac perire non posse: in solo autem DEO, aeterno rerum centro, aeternam esse quietem et ab interitu securitatem graphice depingebatur exemplisque monstrabatur.

 

I. Především, abych ovládl svůj jazyk, začal jsem roku 1612 (za pobytu v Herborně)4 skládat Poklad jazyka českého) to jest co nejúplnější slovník, přesnou mluvnici, ozdobné i výrazné způsoby mluvy a přísloví. Ježto jsem všechno to svědomitě sbíral, dokázal jsem, jak doufám, co v národních jazycích sotva někdo jiný5. Přičinil jsem se totiž, aby všechno bylo souběžné a souladné s latinou, k vyjádření slov, úsloví, zvláštností, pořekadel i sentencí se stejnou ušlechtilostí a důkazem (vlastní výrazy vlastními, obrazné obraznými, starobylé starobylými, žertovné žertovnými, průpovídkové průpovídkovými atd.) za tím účelem, aby kdyby se kterýkoli spisovatel s nejumělejší latinou měl překládat do češtiny a naopak, mohlo se to stát s právě takovou uhlazeností. Když toto velmi pracné dílo (práce čtyřiačtyřiceti let) již již bylo připravováno pro tisk (roku 1656), shořelo spolu s celou mou knihovnou, tiskárnou a celým městem Lešnem tak nenadálým požárem, že nic nemohlo být vyrváno6 z plamenů. Této ztráty přestanu tehdy želet, až přestanu dýchat; také proto, že by bylo mohlo sloužit za příklad i lidem jiných jazyků; jistě by si toho bylo zasloužilo. Nic však z něho nezbývá7, kromě zachovaného jinde prvního zárodku, sbírky všech kořenů českého jazyka se souborem odvozenin a složenin.

II. Když jsem tedy pojal naději, že dodám mateřskému jazyku lesku, přikročil jsem k záměru pustit se do stěžejního díla, v němž by byly zachyceny všechny věci tak popsané, aby našinci, kteří by o čemkoli potřebovali poučení, mohli je získat doma opatřeni tímto výtahem z knihoven. Nazval jsem je Amfitheatr všech věcí a rozvrhl do 28 knih. Poslední úpravu a vydání tohoto díla překazilo nenadálé vyhnanství; jednu část z předních partií (knihu druhou, pojednávající v 125 kapitolách o věcech přírodních) zničila lešenská pohroma.

III. Stav se (r. 1616) správcem sboru a byv nucen projednávati sporné věci i případy svědomí, napsal jsem Listové do nebes atd., to jest Chudých utlačovaných volání do nebe atd., knížku vytištěnou v Olomouci 1617.

IV. Pozoruje, že se sbírají mračna pronásledování (dříve se totiž zablýskne, než uhodí), napsal jsem Předchozí napomenutí proti Antikristovým svodům (Retuňk9 atd.), dílo opravdu rozsáhlé, tiskem sice neuveřejněné (protože je představení kritizovali, různě o něm uvažovali, tisk odkládali a protože zatím přikvapila sama ta pohroma), bylo však rozmanitě přepisováno rozličnými lidmi.

V. Když jsem byl zapuzen (hned mezi prvními, roku 1621) ze svého sboru, napsal jsem traktátek10 O křesťanské dokonalosti, hledě tak sobě i jiným průzračně ukázat, že veškerá křesťanská dokonalost záleží v konání i snášení veškeré vůle boží. Jestliže my se k ní jsouce liknaví sami nekloníme, ani nejsme lákáni líbezností božských slibů, že je třeba boží dobroty, abychom k tomu byli donucováni soužením atd. To dílko bylo vytištěno v Praze 1622.

VI. Brzy potom (když mi bylo přikázáno, abych se pro osobní pronásledování zdržoval ve skrýších) napsal jsem sobě i jiným pro útěchu knížku Centrum securitatis11 nadepsanou, jež byla potom vydána v Lešně. V ní jsem ukázal, že se všechny lidské věci točí a že všichni, kdo se svěřují obvodním partiím, nemohou nebýt spolu uchvacováni, společně s nimi v bolestech zmítáni a odtrhováni, takže nakonec musí vypadnout a zahynout; že však v samojediném Bohu, věčném věcí středu, je věčný klid a jistota před zkázou, to jsem písemně vylíčil a ukázal na příkladech.

 

- 235 -

VII. Eodem argumento alius postea (in gratiam amici, qui mihi patris erat loco) scriptus fuit tractatulus: Arx inexpugnabilis nomen Domini.

VIII. Adempta mihi mortis fato vitae socia (1622) et mox filiolo primogenito peste exstincto, data fuit de orbitale meditandi occasio; in solatia mihi et multis tunc viduis, orphanis ecclesiisque pastoribus suis viduatis. Qui tractatus in Bohemia Bohemice, in Polonia Polonice prodiit.

IX. Augescentibusque calamitatum tenebris (anno 1623) cum nulla, humani auxilii vel consilii spes superesse videretur, inexplicabilibus angustiis tentationibusque agitatus, nocte media (quam insomnem cum antegressis aliquot duxeram) inusitato fervore ad Deum exclamans lectuloque prosiliens et Biblia arripiens, ut si nullum humanum sufficit solatium, interiore suo ne desereret Deus, orabam. Primumque in Jesaiam incidens, continuata cum gemitu illius lectione tristitiam discuti sentiens, arripui calamum, atque antegressos angores meos opponendaque illis divina remedia, exorientes illos discutiendis caliginibus divinos soles, (sive mihi ipsi, si horrares redirent, sive aliis piis usui futuros) consignare coepi. Progressus ad alios prophetas caeterosque divini codicis libras (nullus in vita suavior fuit cibus, atque ista tunc divinorum solatiorum collectio) abunde materiarum menti in Deo tranquillandae servientium conspexi et in dialogos digerere aggressus sum. Primo Animae afflictae cum Ratione propria, variis sese solatiis erigere tentante: (haec potissimum ex Lipsii per eosdem dies frustra lectitatis de constantia libellis.) Tum subveniebat Fides. Scripturae adhibens malagmata, sed et ipsa parum efficaciter. Demum superveniebat Christus, crucis suae mysteria explicans, et quam sit homini salutare in conspectu Dei afflictionibus humiliari, atteri, conteri, in nihilum redigi, enarrans: perque id plenam demum tranquillitatem, solatia, gaudia animae reddens.

X. Anno vertente (1624) revertebantur (ab incrudescentibus malis) animi taedia, nataque fuit ejusdem libelli pars altera: novas iterum cum desperatione luctas intervenienteque Christo victorias describens. Qui uterque libellus ab aliquot similia passis fratribus proprium in usum transcribi coeptus Pragamque delatus, typis ibidem occultis impressus fuit, postea etiam Germanicus (nescio a quo) factus in Germania sub titulo: Trauren über Trauren, und Trost über Trost. Bohemice dictus fuit Truchlivý, de tristibus, cujus pars tertia anno 1651, quarta et ultima 1660 addita est.

XI. Conscriptus item fuit (anno 1623) sub titulo: Labyrinthus mundi et palatium cordis, utilissimi argumenti liber, omnium hominum (per omnes aetates, sexus, status, ordines, conditionesque ac dignitates) errores ac vertigines vanitatesque ac miserias describens: et quam nihil usquam verae quietis sit, praeterquam si quis admisso per fidem Christo illum sibi et se illi indissolubili amoris vinculo agglutinet, vivis coloribus variisque emblematibus depingens. Excusus postea fuit Pirnae in Misnia anno 1631,* translatusque in Belgicum a Johanne Gajo, scholae Campensis conrectore, sed editionem translatoris mors interrupit.

 

* Vlastně v Lešně 1631.

 

VII. Z téhož důvodu byl potom napsán (kvůli příteli, jehož jsem ctil jako otce)12 jiný traktátek, Nedobytedlný hrad Jméno Hospodinovo.

VIII. Když mi byla osudným zásahem smrti odňata družka života (1622) a brzy potom prvorozený chlapeček zahynul morem, byla mi dána příležitost přemýšlet O sirobě — na útěchu mně i mnohým tehdejším vdovám, sirotkům a sborům zbaveným svých pastýřů. Tento traktát vyšel v Čechách česky, v Polsku polsky.

IX. A když přibývalo mrákot utrpení (roku 1623) a nezbývala, jak se zdálo, žádná naděje v lidskou pomoc nebo radu, zmítán nekonečnými úzkostmi a pokušeními o půlnoci (kterou jsem jako několik předešlých trávil beze spánku) s neobyčejnou vroucností volaje k Bohu, vyskočil jsem z lože a chopiv se Bible, modlil jsem se, aby, když žádná lidská nestačí útěcha, Bůh mě neopouštěl svou niternější útěchou. A vzpomenuv si nejprve na Izaiáše, a pocítiv při nepřestávajícím vzdychání, že se můj smutek rozptyluje, chopil jsem se pera a začal jsem zaznamenávat (buď pro sebe samého, kdyby se ty hrůzy vracely, anebo pro jiné pobožné, aby jim byly k užitku) předešlé své úzkosti i ony božské léky, ona božská slunce, vycházející k rozptýlení mrákot. Postoupiv pak k jiným prorokům a jiným knihám božího zákoníku (nezažil jsem v životě lahodnějšího pokrmu, než bylo ono sbírání božských útěch), shledal jsem, že mám hodně látek vhodných pro utěšení mysli v Bohu a začal jsem je řadit v rozmluvy.13 Nejprve jsem složil Rozhovor duše sklíčené s vlastním rozumem14, pokoušejícím se ji vzpružit rozličnými útěchami (to nejvíce Lipsiovými knížkami15 O stálosti, jež jsem právě v těch dnech marně pročítal). Potom přicházela na pomoc Víra, podávající úlevu slovy Písma, ale i ona málo působivě. Nakonec přicházel nenadále Kristus: vykládal mysterie svého umučení; vypravoval, jak je člověku prospěšné být před tváří boží ponižován, oslabován, pošlapáván, ničen; a tím teprve dodával duši úplný pokoj, útěchu a radost.

X. Následujícího roku (1624) se vracela (když se bědy stupňovaly) omrzelost ducha, a tak vznikla druhá část téže knížky, vypisující nové zápasy se zoufalstvím a vítězství nad ním za Kristova přispění. Když obě ty knížky začaly být několika bratřími podobné věci vytrpěvšími opisovány pro vlastní potřebu a doneseny do Prahy, byly tam tajně vytištěny; později také přeloženy (nevím kým) do němčiny byly v Německu vydány pod titulem Trauren über Trauren und Trost über Trost.16 Česky jsem ji pojmenoval Truchlivý, O smutných, třetí část jsem přidal roku 165117, čtvrtou a poslední 166018.

XI. Napsal jsem také (roku 1623) knihu velmi prospěšného obsahu s názvem Labyrint světa a Lusthauz srdce, vypisující všech lidí (všech věků, pohlaví, stavů, řádů, zaměstnání a důstojenství) bloudění a motání, marnosti a bědy, a malující živými barvami a rozmanitými symboly jak nikde nijakého pravého pokoje není, leda že si kdo připojí vírou Krista k sobě a těsně spojuje jej se sebou a sebe s ním nerozlučným poutem lásky. Vytištěna byla později v Perně v Míšni r. 163119 a převedena do holandštiny Janem Gajem, spolurektorem školy kampenské, ale vydání znemožnila překladatelova smrt.

 

- 236 -

XII. Etiam ad poëmata quaedam contexenda occasio data fuit (per ingrata illa mea, hominis a functione vocationis remoti otia) talis. Laurentius Benedictus Nudozerinus, professor Pragensis, Bohemicam feliciter excolere tentans poësin, concinnaverat psalmos Davidicos vario metri genere, ad Buchanani imitationem. Quod opus cum vix dum absolvisset, fatis cessit (anno 1614)* testamento illud cuidam legans, qui in editione procuranda negligentior eam in illud usque tempus, quo in direptione Pragae (anno 1620) periit, distulit. Quo ego cognito, tanto thesauro patriam privari vehementer dolui, jacturamque pensare avidus ipse manum admovi concinnatis metrice psalmis aliquot. Exempli gratia carmine heroico psalm. I. et II. et VIII. et XVI. et XVIII., elegiaco autem III. VI. XI. XII. XV. XIX. XX. XXIV. XXVII., jambico tricolo IV. X. XIII., jambico tetracolo** IX., phalecio VII., saphico V. XVII. LI. XCIV., trochaico C. CXVII. CL. Non absolvi omnia, vocatus ad alia: opus itaque manet imperfectum. Sicut et alterum postea inchoatum, rhytmos sub Gallicanas psalmorum melodias ita reduecens, ut omnis longa nota syllabam nanciscatur longam, brevis brevem, mira suavitate, quod aliis pertexendum reliqui.

XIII. Catonis tamen Disticha moralia, ita ut Latina sunt (heroico carmine), absolvi, sicut et Virgilianos Ovidianosque aliquot versus, specimini futuros iis, qui imitari vellent.

[Est enim lingua Bohemica, ut id obiter dicam, metro quam rhytmis accommodatior omnibus, quae Graecam et Latinam poësin amabilem et admirabilem faciunt, requisitis instructa. Syllabarum puta aeque brevium atque longarum sufficientia, voces in sententia quoquomodo*** trajiciendi (sensu eodem) libertate, elegantissimorumque idiotismorum copia: cum alias Europae linguas (praesertim primo et secundo requisito) deficere certum sit. Memini quondam Theodori Bezae librum de pronuntiatione linguae Francicae legisse ibique inter alia haec: Tentarunt quidam Graecorum et Latinorum imitatione Gallicos scribere versus, non rhythmis sed metro. Ingens mehercule ausum et laudabile, sed quam metuo impossibile, quia tametsi longis non destitui videamur (propter diphthongos et triphthongos) syllabis, illae tamen sim summa laesione aurium Gallicarum produci non possunt. Haec ille, his ipsis (si recte memini) verbis. Contraria ratio apud Germanos est, in quorum lingua omnes propemodum syllabae (aut propter diphthongos aut propter consonantium concursum aut propter accentum) longae sunt, breves paucissimae. Sed longe majus obstaculum inde surgit, quod caeterae hodie usitatae linguae (Slavonica nostra cum suis dialectis excepta) nativum vocum ordinem (ut se syntaxeos vi connectunt) servant trajicique (ut metri elegantia ipsaque necessitas semper fere requirit) non possunt. Exstat exemplum frustra tentati (ridicule propemodum dixerim) heroici carminis in Avis paradisiacae descriptione, grammaticae Germanicae Johannis Claii adjuncta.

Ein Vogel hoch schwebet,

der nicht wie andere lebet, etc.

 

* Vlastně 4. června 1615.

** Tisk má: tetraculo.

*** Tisk má: qvquômodo.

 

XII. Také k skládání nějakých básní mi byla dána příležitost (v době oné nemilé prázdně, kdy jsem byl vzdálen vykonávání svého povolání), a to taková. Vavřinec Benedikti z Nedožier,20 pražský profesor, pokoušeje se šťastně pěstit českou poesii, složil šťastně žalmy Davidovy rozmanitým druhem metra podle vzoru Buchananova21. Sotva však toto dílo ukončil, zemřel roku 1614, odkázav je komusi v závěti, ale ten byl v starosti o vydání poněkud liknavý a odkládal je až do oné doby, kdy při drancování Prahy (roku 1620) přišlo vniveč. Když jsem se to dověděl, velmi jsem truchlil, že vlast je zbavena tak velikého pokladu, a dychtě tu ztrátu nahradit, sám jsem ruku přiložil, tím že jsem složil metricky několik žalmů, např. herojským veršem22 žalm I, 2, 8, 16, 18, elegickým distichem 3, 6, 11, 12, 15, 19, 20, 24, 27, jambickým trimetrem 4, 10, 13, jambickým tetrametrem 9, veršem faléckým 7, sapfickým 5, 17, 51, 94, trochejským 100, 117, 150. Nedokončil jsem vše, protože jsem byl povolán k jiným úkolům, proto dílo zůstává nedokončeno. Stejně i jiné, později započaté, uvádějící rytmy pod francouzské nápěvy žalmů tak, aby na každou dlouhou notu připadla slabika dlouhá a na krátkou krátká, s podivuhodnou lahodností, ale to jsem ponechal jiným na dokončení.

XIII. Dokončil jsem však Katonova Mravná poučování23, tak jak jsou v latinském znění (herojským metrem), a také jsem přeložil několik veršů Vergiliových a Ovidiových jako ukázku těm, kdo by mě chtěli napodobovat.

Český jazyk je, abych se mimochodem zmínil, příhodný spíše pro časomíru než pro přízvučné veršování a vybavený všemi náležitostmi, které činí řecké a latinské básně milování hodnými i podivuhodnými. Totiž to je dostatek krátkých i dlouhých slabik, volnost přemisťovat jakkoli (s týmž smyslem) slova ve větě, hojnost vybraných úsloví; kdežto, jak je jisté, jiným evropským jazykům se těchto prostředků (zvláště prvního a druhého) nedostává. Pamatuji se, že jsem kdysi četl knihu Teodora Bezy24 O výslovnosti franštiny a tam mezi jiným toto: „Pokusili se někteří, napodobujíce Řeky a Latiníky, psáti francouzské verše nikoli rytmem, nýbrž časomírou. Opravdu je to ohromný podnik a chvályhodný, ale jak se obávám, nemožný, protože, ač se zdá, že máme dost dlouhých slabik (když máme dvojhlásky a trojhlásky), přece se nemohou prodlužovat, neboť to nanejvýš uráží francouzský sluch.“ To řekl on, právě (správně-li se pamatuji) těmito slovy. Opačný poměr je u Němců, v jejich jazyce skoro všechny slabiky (buď pro dvojhlásky, buď pro skupiny souhlásek, buď pro přízvuk) jsou dlouhé, krátkých je velmi málo. Avšak daleko větší překážka povstává z toho, že ostatní dnes užívané jazyky (s výjimkou našeho slovanského a jeho nářečí) zachovávají přirozený pořádek slov (jak se sestavují vlivem syntaxe) a nemohou být přehazována (jak to vyžaduje uhlazenost časomíry a skoro vždy sama nutnost). Vyskytuje se příklad marného pokusu (málem bych řekl směšný) o hexametrovou báseň při popisu rajky, připojeném k německé mluvnici Jana Claie:

Ein Vogel hoch schwebet,

der nicht wie andere lebet atd.

 

- 237 -

In Atriali grammatica mea (quae elegantiarum est) capite IV. ¶ 20 et 21. exemplum posui, Latinam quinque vocum sententiam mera vocum transpositione centies et vicies variari (sensu semper eodem) posse, quod cum nulla Europaearum linguarum possit, Bohemica et Polonica exacte possunt. Deditque hujus rei specimen illustre illustris Polonorum poëta Cochanovius, totum Virgilium verbum verbo, verborumque eadem perpetuo serie reddens. Non quod metrum pariter prodeat, (id enim neque Graeca Latinis verbis simpliciter reddita possunt,) sed quod sensus idem ubique planus.

Haec ego sic obiter, occasione data: in apologiam, si quis theologum ad poëtica digredi culpare forsan velit. Homo sum, humani a me nihil alienum puto. Homo autem a Factore suo harmonice factus est: si ergo harmonia ubiubi honesta delectatur, quis vitio vertat? Sed redeamus ad realiora.]

XIV. Spe olim restituendae nobis postliminio patriae affulgente quadam (vana licet) conscriptus mihi fuit Haggaeus redivivus: de non festinando primum ad domos, arces, praedia, vineta etc., sed animo ad restituendum sanctum Dei cultum fervide apponendo. Qua occasione peccatorum et resipiscentiae omnes, magni et parvi, admonebantur: et quomodo tam acriter castigatis antegressae exorbitationes emendandae essent etc. Opus pium et suo tempore utile, ineditum adhuc, licet ut edatur synodice approbatum.

XV. In exilium delatis unum in locum (Lesznam Polonorum) super 30. v. D. ministris, suasor fui, ut concinnandis nostra quoque lingua s. Bibliorum plenis indicibus (Concordantias vocant) manus adhiberemus: impetratumque fuit, operae distributae et res intra biennium plane confecta, sed opus ipsum, quum extra patriam sumptuumque defectu, ad prelum dari non posset, flammis tandem etiam consumptum est. Sicut et alterum majoris diligentiae, Evangelistarum harmonia, uno perpetuo contextu adornata commentariisque (in capita 130 divisis) illustrata.

XVI. Conscriptum item est (typisque in 12. exscriptum) Enchiridion biblicum: eo fine, ut pro fide Christi exulantes fidei suae scutum et mundi peregrinatores spei suae baculum (et sic omnia sua) secum ferre possent. Ubi omnes Historiae sacrae verbis concisis (solis tamen Spiritus s. verbis) dicta vero sententiosa plene continentur.

Quod idem Scripturarum compendium (sed minus compendiosa forma in 8. typoque grandiore, quam intentio requirit) scholarum in usum prodiit Norinbergae apud Endteros, anno 1658 sub titulo: Janua seu introductorium in Biblia sacra, hoc est: Librorum hominibus divinitus in credendorum, faciendorum, sperandorumque regulam traditorum Epitome.

XVII. Et quia etiam in exilio ab inquietis quibusdam quies non fuit, scripta erat superiorum jussu typisque vulgata pro innocentia ecclesiae meae Apologia (Obrana etc.), sicut et paulo post pro tranquillandis utrinque animis Via pacis (Cesta pokoje etc.).

Verum haec alieniora videri possint a postulato Vestro: veniendum ad illa est, in quae proprie inquiritur, Latina, similibus exilii occasionibus nata, praesertim Didactica. Cum enim rogatu Fratrum de patriae ruinis dolentium desiderioque scholas primum, si daret Deus, resuscitandi, libellos quosdam

 

Ve své Síňové mluvnici25 (jež pojednává o ozdobách slohu) v kapitole IV, ¶ 20 a 21, uvedl jsem příklad, že se latinská věta o pěti slovech může prostým přestavováním slov (ve smyslu vždy témž) stodvacetkrát obměnit; to, co nedovede žádný z evropských jazyků, český a polský dovedou dokonale. Ukázku toho podal slavný polský básník Kochanowski,26 když přeložil celého Vergilia slovo za slovem a stále týmž pořadem slov. Ne že by vycházelo stejné metrum (to totiž nedovedou ani řecká slova vyjádřená prostě slovy latinskými), ale že všude vychází týž jasný smysl.

O tom jsem se zmínil jen tak mimochodem na obranu, kdyby někdo chtěl klást za vinu, že se theolog vměšuje do záležitostí básnických. Jsem člověk, nic lidského si nepokládám za cizí.27 Člověk však byl svým Stvořitelem učiněn harmonickým; jestliže tedy nachází zálibu všude v pěkné harmonii, kdo by to pokládal za chybu? Ale vraťme se k věcem reálnějším.

XIV. Když nám jednou zasvitla jakási naděje na návrat do vlasti28 (marná ovšem), sepsal jsem spis Haggaeus redivivus29 o tom, aby se nespěchalo nejprve k obnově domů, hradů, statků, vinic atd., ale obrátila mysl k obnově svaté služby boží. Při této příležitosti byli všichni, velcí i malí, upomínáni na hříchy i umoudření, a jak by měli ti, kteří byli tak těžce potrestáni, napravit dřívější přestupky. Dílo zbožné a svou dobou užitečné,30 posud nevydané, ač synoda schválila, aby bylo vydáno.

XV. Když nás bylo do vyhnanství na jedno místo (do polského Lešna) zahnáno více než třicet duchovních, poradil jsem, abychom zpracovali i v našem jazyce úplné rejstříky svatých Písem (nazývají se Konkordance). Bylo to schváleno, práce byly rozděleny, a během dvou let bylo dílo úplně dokončeno; ale poněvadž se mimo vlast a z nedostatku prostředků nemohlo dát do tisku, bylo nakonec též pohlceno plameny.31 Stejně tak skončilo druhé dílo větší píle Harmonie evangelistů) uvedená v jediný souvislý kontext a vysvětlená komentáři, rozdělenými do 130 kapitol.

XVI. Byla také sepsána (a tiskem ve 12° vydána) Biblická příručka,32 za tím účelem, aby vyhnanci pro Kristovu víru mohli s sebou nosit štít své víry a poutníci světem hůl své naděje (a tak všechno své). V ní jsou všechny svaté děje obsaženy stručnými slovy (ale jedině slovy Ducha svatého), ale výroky rázu základních pouček v plném znění.

Týž výtah z Písem (ale ve formátu méně podobném výtahu, v 8° a větším tiskem, než vyžaduje účel) vyšel pro školskou potřebu v Norimberce u Endterů33 roku 1658 pod názvem Dveře čili uvedení do svaté Bible) to jest Výpis z knihy božským řízením daných lidem jako pravidlo ve věcech víry, skutků a nadějí.

XVII. Ale protože ani ve vyhnanství od některých nepokojných34 nebyl pokoj, byla z příkazu představených napsána a tiskem vydána Obrana bezúhonnosti mé církve, jakož i brzy potom35 pro uklidnění myslí na obou stranách Cesta pokoje atd.

Ale to by se mohlo zdát poněkud vzdáleno Vašeho požadavku; musím přikročit k těm věcem, na něž jste se vlastně ptal, ke spisům latinským) vzniklým z podobných příležitostí ve vyhnanství, zvláště pak didaktickým. Když jsem totiž na žádost bratří, želejících zkázy vlasti, a z touhy vzkřísit nejprve školy, kdyby dal Bůh, začal skládat některé knížky

 

- 238 -

vernaculos et Latino-vernaculos, ingeniis juventutis nostrae adaptatos* concinnare fuissem aggressus simulque ad scholasticos labores (vitae sustentandae gratia) retrahi me passus, factum est, ut, quae futuris nostris usibus ceu in occulto parabantur, alios latere non possent, eoque variis a variis subministratis stimulis altius semper pelagus hoc ingredi necesse haberem per annos plus triginta. Varia igitur meditandi, tentandi edendique, variae fuerunt variis locis occasiones, ut ex opere anno 1657 (sub titulo: J. A. C. DIDACTICA OPERA OMNIA, sumptibus D. Laurentii de Geer, typis autem Christophori Cunradi et Gabrielis a Roy) edito patet. Quod opus (in folio, quadripartitum), quia non cuivis ad manum esse potest, et Tu omnium epitomen postulas, patior inde vel titulos exscribi adscripto (quantum meminisse potero, aut mihi constat), ubi hoc vel illud seorsim prodierit.

Tomo I. Comprehensa sunt.

1. De primis occasionibus, quibus huc studiorum delatus fuit author, brevis sima relatio.

2. Didactica magna, omnes omnia docendi artificia** exhibens, Latine hic primum publicata.

3. Schola materni gremii, sive de provida juventutis primo sexennio educatione. Germanice primum excusa Lesznae 1633, recusa Lipsiae apud G. Grossium.

4. Scholae vernaculae Delineatio.

5. Janua Latinae linguae, primum edita Lesznae anno 1631, mox cum variarum linguarum translatione passim gentium recusa.

6. Vestibulum ei praestructum.

7. Proplasma templi Latinitatis, Davidis Vechneri, et cur opus non pro cesserit.

8. De sermonis Latini studio quadripartito Dissertatio didactica, ad Vratislavienses. Lesznae 1637 in 12°.

9. Prodromus Pansophiae, excusus 1636 Oxonii in 4°, Londini in 12°, tum Parisiis etc.

10. Variorum de eo censurae, quibus ulteriorum in hoc genere moliminum occasiones datae.

11. Pansophicorum conatuum Dilucidatio. Lesznae in 4°.

Contenta secundi tomi.

1. De novis didactica studia continuandi occasionibus. [Ubi de Pansophiae Diatyposi, edita 1643 Dantisci, recusa typis Elzevirianis Amsterdami 1645.]

2. Methodus linguarum novissima, fundamentis didacticis solide superstructa etc. Excusa primum Lesznae, in 8° anno 1648, recusa hic in folio.

 

* V tisku: adoptatos.

** V tisku: artificium.

 

české a latinsko-české, přizpůsobené chápavosti naší mládeže, a když jsem se zároveň dal zatáhnout k pracím školským (pro uhájení živobytí) — stalo se, že to, co bylo chystáno k budoucí naší potřebě jakoby v tajnosti, nemohlo zůstat jinými nepozorováno, a tak když jsem dostával různé pobídky z různých stran, byl jsem nucen vstupovat do tohoto moře vždy hlouběji déle než třicet let. Byly tedy na rozlič ných místech příležitosti přemýšlet o rozličných věcech, zkoušet je a vydávat o nich knihy, je i to patrné z díla Veškerá díla didaktická Jana Amose Komenského36, vydaného nákladem pana Vavřince de Geera, tiskem Kryštofa Cunrada a Gabriela de Roy. A protože toto dílo (ve foliu ve čtyřech dílech) nemůže mít každý k dispozici, a ty požaduješ o úhrn všeho, dovoluji si odtud vypsat i tituly a zároveň připsat (pokud si budu moci vzpomenout nebo pokud je mi známo), kde to neb ono vyšlo samostatně.

V prvním díle jsou obsaženy:

1. Kratičká zpráva o prvních podnětech, jimiž byl autor doveden k těmto snahám.

2. Velká didaktika37 podávající umění všechny všemu vyučovat, zde poprvé publikované latinsky.

3. Škola mateřského klínu,38 čili o pečlivém vychovávání mládeže v prvém šestiletí. Nejprve vytištěna německy v Lešně 1633 a opět u J. Grossia.

4. Nástin národní školy.39

5. Dveře latinského jazyka,40 poprvé vydané v Lešně roku 1631; brzy potom přetiskovány v různých zemích s překlady do různých jazyků.

6. Předsíň41 před nimi zařízená.

7. Obraz chrámu latinské vzdělanosti42 Davida Vechnera,43 a proč to dílo nepokročilo.

8. Didaktická rozprava o studiu jazyka latinského44 pro Vratislavské. V Lešně 1637 v 12°.

9. Předchůdce vševědy,45 vytištěný v Oxfordu v 4°, v Londýně v 12°, pak v Paříži atd.

10. Úsudky o něm rozličných mužů, jimiž byly dány podněty dalších podniků v tomto oboru.

11. Objasňování pansofických snah,46 v Lešně ve 4°.

Obsah druhého svazku:

1. O nových příležitostech k pokračování didaktických studií (tam i o Nárysu pansofie,47 vydaném 1643 v Gdaňsku, vydaném znovu tiskem Elzevirským v Amsterodamu 1645).

2. Nejnovější metoda jazyků, pevně zbudovaná na didaktických základech.48 Poprvé vytištěna v Lešně v 8° r. 1648, opět tam přetištěna ve foliu.

 

- 239 -

3. Ad hujus leges concinnatum Latinae linguae Vestibulum, rerum et linguae cardines exhibens (cum adjunctis lexici et grammaticae rudimentis).

4. Latinae linguae Janua nova, rerum et linguae structuram exhibens ordine nativo.

5. Lexicon Januale Latino-Germanicum: sive Latinae linguae Sylva, vocum derivatarum copiam explicans, Lesznae 1648, recusum Francofurti apud Matthiam Götzium.

6. Januae* Latinae linguae novissimae clavis, grammatica Latino-vernacula (cum commentariolis omnium in grammatica mutatorum et emendatorum rationes reddentibus). Lesznae 1648 et hic in folio.

7. De Atrio** Latinae linguae, rerum et linguarum ornamenta exhibente, relatio.

8. Quaedam de his doctorum judicia novaeque disquisitiones.

Contenta tertiae partis.

1. De vocatione in Hungariam relatio.

2. Scholae pansophicae*** classibus septem adornandae Delineatio.

3. De repertis studii pansophici obicibus deque tollendis illis deliberationes variae.

4. De ingeniorum CULTURA, oratio.

5. De ingenia colendi primario instrumento, LIBRIS.

6. De reparata+ ad authores Latinos legendos et intelligendos brevi et amoena via, Schola triclassi. Recusum Amsterdami anno 1657 in 8°.

7. Eruditionis scholasticae pars I. VESTIBULUM, rerum et linguae fundamenta ponens, Latino-Hungarice Pataki, Latino-Germanice Tubingae, Latino-Belgice (cum figuris aeneis) Amsterdami apud Joh. Seidelium.

8. Eruditionis scholasticae pars altera, JANUA, rerum et linguae structuram exhibens, Pataki (Latino-Hungarice),++ Schaffusii (Latine tantum cum figuris), Tubingae (Latino-Germanice), Amstelodami jamjam prodibit (opera Johannis Seidelii) Latino-Belgice.

9. Eruditionis scholasticae pars III. ATRIUM, rerum et Latinae linguae ornamenta exhibens, Pataki in 8° et Norimbergae apud Endteros.

10. Fortius redivivus, sive de pellenda scholis ignavia, in 16°.

11. Praecepta morum, in juventutis usum. Pataki in 8°.

12. Leges bene ordinatae scholae. Pataki in 8°.

13. Orbis sensualium pictus, seu Vestibuli et Januae Latinae linguae Lucidarium. Norimbergae apud Michaelem Endterum tertio recusum.

14. SCHOLA LUDUS, hoc est: Januae linguarum praxis comica. Pataki 1655, Amstelodami (apud Abrahamum a Burg) 1656.

15. Laborum scholasticorum in Hungaria obitorum Coronis.

 

* V tisku: Janua.

** V tisku: Atrii.

*** V tisku: Pansphicae.

+ V tisku vynecháno.

++ V tisku: Hungaricae.

 

3. Podle jejích zásad složena Předsíň latinského jazyka, podávající základy věcí a jazyka (s připojenými prvními začátky slovníku a mluvnice).

4. Nové Dveře latinského jazyka, podávající soustavu věcí a jazyka přirozeným pořádkem.

5. Latinsko-německý slovník k Dveřím49 aneb Les latinského jazyka, vykládající zásobu odvozených slov, v Lešně 1648, znovu tištěný ve Frankfurtu u Matyáše Götzia.

6. Klíč nejnovějších dveří latinského jazyka, mluvnice latinsko-mateřská (se stručnými poznámkami podávajícími důvody změn a oprav v mluvnici). V Lešně 1648 a zde ve foliu.

7. Zpráva o Síni latinského jazyyka, podávající ozdoby věcí a jazyků.

8. Některé posudky učenců o těchto pracích a nová zkoumání.

Obsah třetí části:

1. Zpráva o povolání do Uher.

2. Nárys pansofické školy rozdělené na sedm tříd.50

3. O naskytnuvších se překážkách pansofického studia a různé úvahy o jich odstranění.

4. Řeč o vzdělání ducha.51

5. O předním prostředku vzdělávání ducha, knihách.

6. O nalezené krátké a příjemné cestě ke čtení a pochopení latinských autorů, škole trojtřídní. Znovu vytištěno v Amsterodamu 1657 v 8°.

7. Školského vzdělání53 část první, Předsíň, kladoucí základy věcí a jazyka, latinsko-maďarsky v Blatném Potoce, latinsko-německy v Tubinkách, latinsko-belgicky54 (s mědirytinami) v Amsterodamu u Jana Seidelia.

8. Školského vzdělání část druhá, Dveře, podávající soustavu věcí a jazyka, v Blatném Potoce (latinsko-maďarsky), v Šafhúzách (toliko latinsky, s obrazy), v Tubinkách (latinsko-německy), v Amsterodamu vyjde co nejdříve (přičiněním Jana Seidelia) latinsko-belgicky.

9. Školského vzdělání část třetí, Síň, podávající ozdoby věcí a jazyka latinského, v Blatném Potoce v 8° a v Norimberku u Endterů.

10. Znovu oživlý Fortius aneb O vypuzení netečnosti ze škol v 16°.

11. Pravidla chování, pro potřebu mládeže, v Blatném Potoce v 8°.

12. Zákony dobře uspořádané školy. V Blatném Potoce v 8°.

13. Svět viditelných věcí v obrazech,55 neboli Svítilna Předsíně a Dveří latinského jazyka.56 V Norimberku potřetí vytištěno u Michala Endtera.

14. Škola na jevišti, tj. Komické představení Dveří jazyků. V Blatném Potoku 1655, v Amsterodamu (u Abraháma z Burgu) 1656.

15. Úhrn školských prací podniknutých v Uhrách.

 

- 240 -

16. ANIMAE SANCTAE, aeterna regna cum triumpho ingredientis, BEATUM SATELLITIUM, OPERUM BONORUM EXERCITUS, hoc est: Parentalis super Ludovici* de Geer, senioris, obitum, Oratio.

Contenta tomi quarti.

1. Vita gyrus, sive de occasionibus vitae et quibus authorem in Belgium deferri itetumque ad intermissa didactica studia redire contigit.

2. Parvulis parvulus, omnibus omnia. Hoc est: Vestibuli Latinae linguae Auctarium, voces primitivas in sententiolas redigens. Amstelodami in 8°.

3. Pro Latinitate Januae Comenianae Apologia. Amstelodami in 4°.

4. Ventilabrum sapientiae, sive sapienter sua retractandi ars. Cum adjuncta authoris omnium didacticorum scriptorum brevi retractatione.

5. E labyrinthis scholasticis exitus tandem in planum,** sive: Machina didactica mechanice constructa, ad non haerendum amplius, sed progrediendum.

6. Latium redivivum. Hoc est: de forma Latinissimi collegii ceu novae Romanae civitatulae, ubi Latina lingua usu solo, ut olim, melius tamen quam olim, addiscatur.

7. Typographeum vivum. Hoc est: ars compendiose et tamen copiose ac eleganter sapientiam non chartis, sed ingeniis imprimendi.

8. Paradisus ecclesiae reducendus.*** Hoc est: Optimus scholarum status, ad primae paradisiacae scholae ideam delineatus.

9. Traditio lampadis. Hoc est: Studiorum sapientiae et Christianae juventutis scholarumque Deo et hominibus devota commendatio: et sic didactico studio imposita coronis.

Quae ultima, ultimo tomo comprehensa, cum ultima in hoc genere sint, medullamque praecedentium contineant, optem seorsim exeudi propter rerum istarum avidos. Modicellus esset libellus (non supra 8 vel 10 philyras in 12°) et tamen boni usus.

Hactenus Didactica. Philosophica per idem tempus fuerunt (tentamina verius quam libri) sequentia:

I. Physica ad lumen divinum reformanda. Excusa Lipsiae apud Grossianos in 8° anno 1634 et 1645 Amsterdami apud Jansonios in 12°, et mox Parisiis. (Quam quidem editionem non vidi, de illa tamen clarissimus vir, D. J. D. advocatus illius parlamenti, sic ad me 1647: »Nos Me omnia Tua recudimus. In Physicae autem Tuae praefatione periodum unam esse immutatam, non aegre feres: bono consilio ita factum« etc.)

II. Astronomia ad lumen physicum reformanda: novis non ad placitum fictis, sed veris et realibus, e coeli natura desumptis hypothesibus superstruenda. Non prodiit, nec absoluta ex toto est, quia, cui dedicare institueram, vita excesserat, Philippus Lansbergius, meque avocabant alia.

III. De natura caloris et frigoris. Amsterdami apud Jansonium 1660 in 12°.

 

* V tisku: Ludovicum.

** V tisku: inplanum.

*** Comenii Opera IV. 2: reductus.

 

16. Blahoslavená družina svaté duše, vstupující s vítězoslávou ve věčné království, zástup dobrých skutků, tj. Pohřební řeč nad smrtí Ludvíka de Geera staršího.

Obsah čtvrtého svazku:

1. Život — vír aneb O životních příležitostech a kterými se podařilo, že se autor octl v Belgii57 a že se vrací k přerušeným didaktickým studiím.

2. Maličkým maličký, všem vše, tj. Přídavek Předsíně latinského jazyka, uvádějící jednoduchá slova do větiček. V Amsterodamu v 8°.

3. Obrana latinskosti Komenského Dveří — v Amsterodamu v 4°.

4. Věječka moudrosti nebo Umění moudře opětně pojednávat o vlastních spisech. S připojeným stručným pojednáním o všech didaktických spisech autorových.

5. Východ ze školních labyrintů konečně na rovinu aneb Didaktický stroj sestrojený mechanicky, aby se už nevázlo, nýbrž postupovalo.

6. Oživlé Latium, tj. O podobě čistě latinské koleje čili nové římské malé obce, kde by se přiučovalo latinskému jazyku pouhým užíváním jako kdysi, ale lépe než kdysi.

7. Živá tiskárna, tj. Umění úsporně a přece nesporně a vybraně vtiskovat moudrost nikoli papíru, ale rozumu.

8. Ráj, který má být církvi navrácen, tj. Nejlepší stav škol, narýsovaný podle vzoru prvotní školy rajské57.

9. Odevzdání pochodně, tj. Zbožné doporučení studií moudrosti a křesťanské mládeže i škol Bohu i lidem: a tak didaktickému studiu dodané dovršení.

A tyto poslední práce, shrnuté v posledním svazku, protože jsou poslední v tomto oboru a obsahují jádro předcházejících prací, přál bych si, aby byly vytištěny pro čtenáře dychtící po takových věcech samostatně. Byla by to dosti útlá knížka (ne více než 8 nebo 10 archů v 12°) a přece k dobrému prospěchu.58

Potud, co se týče spisů didaktických. Filosofické v téže době byly (spíše pokusy než knihy)59 následující:

I. Fyzika, která má být opravena podle božího světla. Vytištěna v Lipsku u Grossianů v 8° roku 1634 a 1645 v Amsterodamu u Jansoniů v 12° a brzy potom v Paříži. (Ale toto vydání jsem neviděl, psal mi však o něm takto 1647 přeslavný muž, p. J. D.,60 zástupce onoho parlamentu: »My zde znovu otiskujeme všechny Tvé práce. Ale že v předmluvě Tvé Fyziky bylo jedno souvětí pozměněno, snad neponeseš těžce, stalo se to s dobrým úmyslem« atd.)

II. Astronomie, která má být opravena podle světla fyziky; má být nadstavbou nových, nikoli libovolně vymyšlených, nýbrž pravdivých a věcných, z nebeské přirozenosti vyvozených předpokladů. Nevyšla, nebyla ani úplně dokončena, protože ten, komu jsem se rozhodl ji věnovat, Filip Lansberg,61 zemřel, a mne volaly jiné úkoly.

III. O podstatě tepla a chladu.62 V Amsterodamu u Jansonia 1660 v 12°.

 

- 241 -

IV. Ἀνωνύμος prodiit Cartesius cum sua naturali philosophia a mechanicis eversus in 12°.

V. Gentis felicitas, speculo exhibita iis, qui num felices sint et quomodo fieri possint, cognoscere velint, ad G. R.* T. P. scripta 1654, excusa 1659 in 12°.

VI. Addi potest: Diogenes Cynicus de compendiose philosophando. Item: Faber fortunae etc., quae Tu iterato edis.

VII. Nunc luci paratur JANUA RERUM (quam sapientiam primam et lucem mentium, vulgo METAPHYSICAM vocant) ita reserata, ut per eam in totum rerum ambitum et omnem interiorem rerum ordinem omnesque intimas rebus coaeternas veritates, prospectus pateat catholicus.

VIII. Sapientiae primae praxis, TRIERTIUM Catholicum appellata, hoc est: Humanarum cogitationum, sermonum, operum scientiam, artem, usum aperiens, CLAVIS TRI-UNA amabili grammaticae, logicae pragmaticaeque cum metaphysicae osculo obsignata.

Historica etiam quaedam fuerunt nata. Ut:

I. Historia persecutionum ecclesiae Bohemicae.

II. Historia ecclesiae Fratrum Bohemicorum Johannis Lasitii, epitomata, cum exhortationibus ad ejusdem ecclesiae reliquias. Excusa Lesznae anno 1655, recusa (contractior etiam) Amsterdami apud Joh. Ravensteinium 1660 in 8°.

III. Ecclesiae Slavonicae ab ipsis apostolis fundatae, ab Hieronymo, Cyrillo, Methodio propagatae, Bohema in gente potissimum radicatae et in Unitate FF. Bohemorum fastigiatae brevis historiola. Praejuncta libro de bono Unitatis et ordinis etc. ad Anglos scripto; apud Johannem Ravensteinium** 1660 in 8°.

IV. Excidium Lesznense anno 1656 factum, fide historica narratum. Amsterdami in 4°.

Polemicis etiam implicari (vel invito) contigit.
Scripta itaque fuerunt sequentia:

I. Adversus Valerianum Magnum Capucinum libelli duo: Echo absurditatum et de regula fidei etc. Excusi Dantisci, anno 1644 et 1645, recusi Amsterdami apud Christophorum Conradum (anno 1658.) sub titulo: De regula fidei judicium duplex. 1. Qualiter a Valeriano Magno constructa fuit. 2. Qualiter ex intentione Dei et ecclesiae usu construenda venit.

II. Adversus Socinianos scriptum quintuplex. 1. De uno Christianorum Deo, patre, filio et spiritu sancto ad Jonam Schlichtingium. 2. De resurrectione Christi, adversus Melch. Schefferum, quod (superiorum jussu) scriptum fuit Germanice excusumque Lesznae anno 1638. Latinum factum et apud

 

* T. j. Georg. Rákóczy.

** V tisku: Ravenstenium.

 

IV. Anonymně vyšel Descartes se svou přírodní filosofií od mechaniků vyvracený; v 12°.

V. Štěstí národa,63 za zrcadlo vystavené těm, kdo by chtěli poznat, zda jsou šťastni a jak by se šťastnými mohli stát. Pro J. R. K. T.64 napsáno 1654, vytištěno 1659 v 12°.

VI. Může být přidán Diogenes Kynik, o úsporném filosofování.

VII. Rovněž Strůjce štěstí atd., jež Ty znovu vydáváš. Nyní se chystají k vydání Dveře věcí65 (kterou nazývají první moudrost a světlo věcí, obecně metafyzika), tak otevřené, aby poskytovaly obecný průhled do celého okruhu věcí a do veškerého vnitřního řádu věcí a do všech nejvnitřnějších pravd souvěkých s věcmi.

VIII. Praxe první moudrosti, zvaná Obecné trojumění,66 tj. Trojjediný klíč otvírající vědění, umění, užívání lidských myšlenek, řečí, děl, zapečetěný milostným políbením gramatiky, logiky a pragmatiky s metafyzikou.

Vznikly i některé spisy historické, jako

I. Dějiny protivenství české církve.

II. Dějiny církve českobratrské, výtahy z Jana Lasického, s povzbuzeními k ostatkům téže církve. Vytištěny v Lešně roku 1655, opětně vytištěny (ještě stručnější) v Amsterodamu u Jana Ravensteina 1660 v 8°.

III. Stručná historie církve slovanské, která byla založena samotnými apoštoly, Jeronýmem, Cyrilem a Metodějem byla rozšířena, v českém národě zakořeněna a v Jednotě bratří českých dovršena. Připojena ke spisu O dobru jednoty a řádu atd. psaném pro Angličany, u Jana Ravensteina 1660 v 8°.

IV. Zkáza Lešna 1656, vylíčená s historickou věrností. V Amsterodamu ve 4°.

Přihodilo se mi také, že jsem byl zapleten
(ač nechtěně) do polemik.
A tak byly sepsány tyto spisy:

I. Dvě knihy Proti kapucínu Valerianu Magnimu: Ozvěna nesmyslností a O pravidle víry.67 Byly vytištěny v Gdaňsku roku 1644 a 1645, znovu vytištěny v Amsterodamu u Kryštofa Kunrada (roku 1658) pod titulem Dvojí soud o pravidle víry: I. Jak bylo sestaveno od Valeriana Magniho. 2. Jak má být sestaveno podle božího úmyslu a prospěchu církve.

II. Patero spisů proti sociniánům: I. O jediném Bohu křesťanů, Otci, Synu a Duchu svatém, Janu Schlichtingovi. 2. O vzkříšení Kristově, proti Melch. Schefferovi. Byl napsán (na rozkaz nadřízených) německy a vytištěn v Lešně 1638. Přeložen do latiny

 

- 242 -

Jansonium excusum 1659. 3. Adversus Danielem Zwikkerum PseudoIrenicum (hoc est: de conditionibus pacis a Socini secta reliquo Christiano orbi oblatis) ad omnes Christianos facta admonitio. Amsterodami apud Henricum Betkium 1660 in 8°. 4. De iterato Sociniano Irenico iterata ad Christianos admonitio, sive Pseudo-Irenici, veri autem Christomastigis, Zwikkeri, superbus de Christo aeternitatis throno dejecto Triumphus,* virtute Dei dissipatus. 5. Socinismi speculum, uno intuitu quicquid ibi creditur aut non creditur exhibens. Ex ipsorummet propria confessione concinnatum. Amsterdami typis Johannis Paskovii anno 1661.

III. Adversus Atheos, Turcas, Iudaeos omnesque infideles,** nominatim pseudorationalistas Socinianos Oculus fidei, hoc est: Raymundi*** Sabundi theologia naturalis, a tautologiis et stili scabritie liberata etc. Ibidem in 8°.

IV. Adversus Marcioniticum a P. Felgenhauero resuscitatum delirium+ (humanitatem Christi veram exinanientium) epistolae duac ad Danielem Stoltium, medicum. Ineditae, quia medicus ad mentem sanam (Dei et medicinae hujus ope) redierat.

Caeterum quia mihi cor mite, alienum a litibus dedit Deus, illiusque apostolici: Ad pacem nos vocavit Deus (I Cor. 7. 15), memor semper vixi, pacifica etiam consilia semper probavi, modo non laquei (ut in++ quibusdam aperte) occultarentur. Scripsi ergo etiam Irencia quaedam, non tantum vernacule (de quo supra) sed et Latine. Occasione nimirum Thoruniensis charitativi (a rege Poloniae Vladislao procurati) colloquii. Cui quia officii ratione interesse et a variis de variis interrogari contigit, consignata fuerunt varia. Quum vero intractabilitate quorundam totum illud sine fructu abiisset colloquium rexque novum aliquem eo nomine conventum moliri diceretur, scriptus fuit (quorundam e proceribus consilio) tractatulus sub titulo: Christianismus+++ reconciliabilis reconciliatore Christo. Hoc est: Quam facile Christiani, si vere ac serio Christiani esse velint, non discordare possint, tam clara ut sol meridie est demonstratio, ad gloriosissimum regem Vladislaum IV. Quod scriptum in lucem non venit, quia neque regium consilium processit.

Capita libri erant octo. I. Quae sint tam atrocium inter Christianos dissidiorum verae causae. II. De abominabili eorum turpitudine ac noxa. III. Reconciliatio Christianorum cur optanda? IV. Atque si optanda et quaeranda, qualis optanda et quaerenda (nempe universalis ac totalis, succisis omnium dissensionum radicibus). V. An illius tam perfectae spes esse possit et ex quibus fundamentis? VI. De mediis ad talem reconciliationem necessariis. VII. De mediorum istorum legitimo usu, ut optatus successus non sequi non possit. VIII. De triumpho Christi, principis pacis, si Christiani sub leges pacis redigi se paterentur.

Eodem animo scriptus fuit anno 1648 (in Anglia litibus religiosis* inter fratres, de ecclesiae regiminis, gliscentibus) de Independentia confusionum ori-

 

* V tisku: Trumphus.

** V tisku: infidiles.

*** V tisku: Raymudi.

+ V tisku: delerium.

++ V tisku: utin.

+++ V tisku: Chriistanismus.

* V tisku: religiosus.

 

a vytištěn u Jansona 1659. 3. Proti Danielu Zwickerovi, nepravému hlasateli míru (tj. o podmínkách míru nabízených Sozziniho sektou ostatnímu křesťanskému světu), všem křesťanům dané napomenutí. V Amsterodamu u Jindřicha Betke 1660, v 8°. 4. O opětném sociniovském mírovém spisku opětné napomenutí křesťanům, čili Nepravého mírového hlasatele, pravého však karabáče na Krista, Zwickera, zpupný triumf nad Kristem s trůnu věčnosti svrženým, mocí boží rozmetaný. 5. Zrcadlo sociniovství, při jediném nahlédnutí objasňující, cokoli se tam věří nebo nevěří. Sestaveno i jejich vlastního vyznání. V Amsterodamu, tiskem Jana Paskovského roku 1661.

III. Adversus Atheos...

IV. Adversus Marcioniticum ...

Ostatně, protože mi Bůh dal srdce mírné, nepříznivé sporům, a protože jsem žil vždy pamětliv onoho apoštolova výroku »Ku pokoji přivolal nás Bůh« (I. Kor. 7, 15), vždy jsem schvaloval i mírové návrhy, pokud se v nich neskrývaly (jako v některých zřejmě) léčky. Napsal jsem tedy i Některé spisky irénické,68 nejen mateřským jazykem (o tom výše), nýbrž i latinsky. Zajisté při příležitosti Toruňského smiřovacího rozhovoru69 (na jehož uskutečnění naléhal polský král Vladislav). Protože jsem musil být přítomen z úřední povinnosti a poněvadž jsem býval od rozličných mužů na rozličné věci dotazován, sepsal jsem rozličné věci. Poněvadž pak pro nesnášenlivost některých všechen ten rozhovor bez užitku přešel a o králi se povídalo, že pomýšlí na nějakou novou schůzku toho jména, byl sepsán (podle rady některých šlechticů) malý traktát pod názvem Křesťanství sjednotitelné, je-li sjednotitelem Kristus, tj. Tak jasný jako slunce o polednách je důkaz, jak snadno křesťané, kdyby opravdu a skutečně křesťany být chtěli, nemohli by být v nesvárech, přeslavnému králi Vladislavu IV. Tento spis nebyl vydán, protože se ani králův úmysl nezdařil.

Kniha měla osm kapitol: 1. Které jsou pravé příčiny tak prudkých rozporů mezi křesťany. 2. O neblahé jich ohavnosti a škodě. 3. Proč je žádoucí opětné smíření křesťanů? 4. A je-li žádoucí a má být o ně usilováno, jaké má být žádoucí a o jaké má být usilováno (zajisté obecné a úplné, až budou podťaty kořeny všech svárů). 5. Zda by mohla být naděje na tak dokonalé smíření a na jakých základech? 6. O prostředcích nezbytných k takovému smíření. 7. O náležitém užívání těch prostředků; aby žádaný úspěch nemohl nenásledovat. 8. O vítězoslávě Krista, knížete pokoje, kdyby se křesťané dali uvést pod zákony míru.

V témž duchu byla roku 1648 napsána knížka (když planuly mezi bratřími v Anglii náboženské spory o způsobu správy církve) O nezávislosti — původu zmatků,

 

- 243 -

gine libellus moderationem utrinque obtestando suadens, typis excusus Lezsnae anno 1650 et recusus Amsterdami 1661 in 8°.

Item, Paraenesis ecclesiae Bohemicae, ruinas passae, ad Anglicanam ruinas praevenire quaerentem. Cujus frontispicium est: De bono unitatis et ordinis disciplinaeque ac obedientiae, ad serenissimum orbi suo restitutum Carolum regem, Amsterdami apud Johannem Ravensteinium (in 8°) 1660.

Nec alio fine mihi opus illud grande, PANSOPHIA CHRISTIANA, et optari et tentari coeptum fuit, quam ut Christiani non de incertis litigando (uti eheu fit!) sed certis et immotis aequiescendo, bona sua melius nosse iisque plenius possessis felicitate sua verius gaudere possint. Quod opus cur in lucem non eat, scio plures mirari, adeoque indignari, sed mihi diutius etiam deliberandi meae sunt rationes. Desperare me opus quosdam suspicari ac susurrare, non me clam est, nec debuisse promitti, dictitant. Ego vero a me solo promissum fuisse non memini: excitatum duntaxat ad plenioris et verioris sapientiae desideria ibam, quid fieri posset, si rem serio aggrederemur, ostendens. Modestia ergo vitio verti non debet, si quis, quod supra unius vires esse palam est, in eo timidius versetur. Dicunt certe (in os etiam mihi) Pansophiam scribere neminem nisi pansophum posse, qualis nemo nisi solus Deus. Sed resp.: Etiam solus sapiens dicitur Deus (Rom. 16.27.), an ideo nos omnes (ne quid per nos Deo decedat) stultos manere necesse est? Atqui ad imaginem Dei conditi sumus, renovarique in agnitionem congruentem imagini ejus, qui nos condidit, jubemur (Col. 3. 10). Certumque est hominem imaginem Dei esse debere, non imaginis frustum. Dabit adhuc Deus, spero humiliter, ut votorum meorum necessitas (seu me vivo seu mortuo) melius in lucem veniat, quam nimirum salutare foret et scholis ac juventuti, et eruditis ac eruditioni, ecclesiaeque ac politiae, plenioris sapientiae lumen in orbe accendi, si res humanas undique prolapsas tenebrisque et confusionibus obrutas, emendatiores vellemus. De quo dum adhuc dicendi aliquid copia datur, dicam. Audiat, qui potest, et judicet, qui audit.

Philologica cum realibus studia tractanti tot annos mihi observare dedit Deus, homines vulgo non loqui sed garrire, hoc est: non res et rerum sensum exprimere, sed verba non intellecta aut parum vel prave intellecta inter se permutare. Idque non plebem tantum, sed et semiliteratum vulgus: et quod magis dolendum, ipsos bene literatos multa ex parte, propter infinitas in verbis quidem homonymias, in rebus autem (quoad interiorem ac essentialem earum constitutionem) ignorantiam fere perpetuam. Quod non gratis dici, verissime ita habere, perpetua exemplorum inductione ostendi posset, ut plerosque mortalium verba non intellecta (quae scilicet nec sibi nec aliis veras, certas, formales, rerum imprimant notiones) loqui, evidentissime pateat. Paucis id planum facio.

Dum nominant hominem, angelum, Satanam, legem, peccatum, virtutem, vitium etc. imo de corporeis loquendo, lucem, tenebras, vinum, aquam, ventum, calidum, frigidum, densum, rarum etc., quid res illae per essentiam suam et in forma sua sint, nec intelligunt ipsi, nec aliorum intellectui ministrant, quia ex quibus ingredientibus et quomodo inter se conformatis unum quodque constet,

 

radící zapřísaháním obou stran k umírněnosti, vydaná tiskem v Lešně roku 1650, znovu vytištěná v Amsterodamu 1661 v 8°.

Rovněž Napomenutí církve české, stíhané pohromami, církvi Anglické snažící se pohromám ujít. Ve frontispisu je titul71 O prospěchu jednoty a řádu, kázně a poslušnosti, nejjasnějšímu králi Karlovi, navrácenému své zemi, v Amsterodamu u Jana Ravensteina (v 8°) 1660.

A ani za jiným cílem jsem nezačal toužit po onom velikém díle, Křesťanské všemoudrosti,72 a pokoušet se o jeho sepsání, než aby křesťané už nikoli ve sporech o nejisté věci (jak se bohužel děje!), ale v potěše nad jistými a nepohnutelnými mohli lépe znát své prospěchy, a když si je úplněji osvojili, opravdověji se radovat ze svého štěstí.

Vím, že se mnozí diví, proč se to dílo nevydává, ba dokonce, že se nad tím pohoršují, já však mám své důvody ještě dále o tom uvažovat.73 Není mne tajno, že mě někteří podezřívají a že si šuškají, jako bych se vzdával toho díla, a že opět a opět říkají, že jsem ho neměl slibovat. Já se však opravdu nepamatuji, že jsem je já sám slíbil: snažil jsem se toliko povzbuzovat k tužbám po plnější a pravdivější moudrosti a ukazoval jsem, že by se to dalo uskutečnit, kdybychom se věci vážně chopili. Skromnost se tedy nemá vykládat ve zlém, jestliže si někdo počíná poněkud váhavě, je-li zřejmé, že ta věc je nad síly jednotlivce. Jistě říkají (i mně do očí), že všemoudrost nemůže napsat nikdo než svrchovaně moudrý: a takový že je jedině Bůh. Avšak odpovídám: Bůh je též nazýván jediným moudrým (Řím. 16, 27), je však nutno, abychom (aby se k vůli nám něco Bohu neubralo) my všichni zůstali hloupí? Vždyť jsme byli stvořeni podle obrazu božího, a je nám rozkázáno, »obnovovat se k poznání shodnému s obrazem toho, kdo nás stvořil« (Kol. 3, 10). A je jisto, že člověk má být obrazem božím, nikoli toho obrazu zlomkem. Dopřeje ještě Bůh, pokorně doufám, aby se potřeba mých slibů (buď za mého života nebo po smrti) lépe projevila, jak by zajisté bylo nadmíru prospěšné školám i mládeži, vzdělancům i vzdělanosti, církvi i státu, aby bylo rozsvíceno na zemi světlo úplnější moudrosti, kdybychom chtěli, aby věci lidské úplně zhroucené, v temnotách a zmatcích ponořené byly opravdu napraveny. O tom budu hovořit, dokud se naskytuje možnost ještě vůbec hovořit. Ať to vyslechne, kdo může, a posoudí, kdo poslouchá.

Když jsem se tolik let obíral filologickými studiemi zároveň s věcnými, popřál mi Bůh pozorovat, že lidé všichni bez rozdílu nemluví, ale žvaní, tj. nevyjadřují věci ani význam věcí, ale vyměňují mezi sebou slova nepochopená anebo málo nebo špatně pochopená. A to nejen lid, nýbrž i stav polovzdělanců; a čeho je třeba více litovat, že ponejvíce i ti s dobrým vzděláním pro nekonečné homonymie ve slovech, ve věcech pak (pokud jde o jejich vnitřní a podstatné ústrojenství) pro téměř ustavičnou nevědomost. A že to neříkám nadarmo, že tomu tak zcela doopravdy je, mohlo by se dokázat neustálým uváděním příkladů; takže by bylo zcela zřejmé, že většina smrtelníků pronáší slova nepochopená (která totiž nevyjadřují ani jim ani jiným pravé, jisté a výrazné významy věcí). Objasním to několika důkazy.

Když říkají člověk, anděl, ďábel, zákon, hřích, ctnost, nepravost atd., ba i když mluví světlo, tma, víno, voda, vítr, teplé, studené, husté, řídké atd., ani sami nechápou, co ty věci jsou svou podstatou i svou formou, ani nedopomáhají pochopení jiných: protože ani sami nevědí ani to neobjasňují druhým, ze kterých složek a jak vzájemně sestavených každá věc záleží.

 

- 244 -

nec ipsi sciunt nec aliis aperiunt. Et dum se aut alium edere, bibere, digerere, dormire aut vigilare, valere aut aegrotare, et similia narrant, quid sit illud, quod narrant, et cur aut quomodo illud fiat, nihil sciunt: tantummodo quod ista intra cuticulam fieri credunt. Unde fit, ut quamcunque quis linguam loquatur (barbaram an cultam), parum intersit, quia omnes nihil nisi aera sonantia aut cymbala tinnientia (ut apostolus loquitur) sumus, quamdiu verba, non res, aut certe verborum cortices, non sensuum medullas loquimur.

Succurrere debebant libri, rerum commentarii, et lexica, verborum interpretamenta. Succurrunt etiam, sed non satis ad hoc votum: dum aut non omnia, quae quotidie occurrunt, attingunt, falso illa per se intelligi praesupponentes; de remotioribus vero et abstrusioribus varii varia, diversa, contraria etiam narrantes, saepe magis distrahunt, quam informant, obnubilant, quam illuminant. Et quod magis, etiam illa tam varia, varie vacillantia, sine ordine certo per libros et bibliothecas ita spargunt, ut rarissimis omnia evolvendi spatium, paucioribus etiam e tot palearum acervis grana seligendi judicium detur. Quidni ergo summe utilem fore concipiamus librum tam universalem (pansophicum), qui unus omnia necessaria ita exhibeat, ut noxie ignorari possit nihil? et quidem ordine a primis ad ultima tam continuo, ut nihil ab aliis obumbrari, totum in luce stare eoque recte intelligi necesse habeat? et denique veritate omnium et singulorum tam accurata, ut nec in theoria, nec in praxi, nec in usu quidquam fallere queat?

Quantum ad lexicos libros, illi hactenus quid agunt, nisi quod voces et phrases de lingua in linguam (sicut liquorem de vase in vas) transfundunt? praesupponendo iterum, voces vernaculas (aut alterius praenotae linguae) jam intelligi: eoque voces linguae novae ad illas accommodari sufficere. Qua ratione nihil aliud obtinetur, nisi quod rerum vocabula multiplicantur; res ipsae, tametsi alio et alio modo prolatae, semper ignotae (quamdiu non aliunde succurritur) maneant. Unde in omnia hominum noxa redundat ingens, quia rerum hoe modo theoria, ubique obscura et manea, praxin producit difficilem ac impeditam: praxis vero impedita, vaga, surda, usum rerum facit nullum, qualem debebat, universalem, certum, suavem, et sic jactamur sine fine. Res enim turbare nihil aliud est, quam commiscere atque confundere, quod nos (rebus aliter non institutis) omnes propemodum* in omnibus facimus. Cujus rei nostro in genere origo a Satana est, qui protoplastis** res 1. vere bonas cum apparentur bonis (eritis sicut dii) miscendo, 2. conceptumque promissi boni ambiguitati*** (aperientur oculi vestri) involvendo, 3. verborum denique homonymia ludendo imponere coepit et imposuit. Neque hactenus per impostores,+ sophistas, calumniatores, haereticos, imposturas aliter quam quid pro quo venditando exercet.

Ergo universale confusionum et imposturarum remedium esset, per totum universum eundo res, rerum conceptus verbaque recte disterminari, ut quae eadem sunt aut similia, quae diversa aut dissimilia, quae denique opposita et

 

* V tisku propemedum.

** V tisku: Protopeastis.

*** V tisku: ambignitati.

+ V tisku: impostoros.

 

A když praví o sobě nebo o jiných, že jedí, pijí, vykládají, spí nebo bdí, jsou zdraví nebo nemocní a podobné věci, nic nevědí, co by bylo to, co vypravují, a proč nebo jak se to děje: toliko věří, že se to děje pod jejich pokožkou. Z toho vyplývá, že málo záleží na tom, kterým jazykem kdo mluví (barbarským nebo kulturním), protože všichni dohromady nejsme nic než kovy zvučící a zvony znějící (jak praví apoštol),74 pokud mluvíme slova, ne věci, nebo vlastně slupky slov a ne jádra smyslů.

Měly by k tomu přispívat knihy, záznamy věcí a slovníky, výklady slov. Vskutku přispívají, ne však dosti podle tohoto přání: protože buď se nedotýkají všeho, co se nám denně naskýtá, předpokládajíce mylně, že se to všechno rozumí samo sebou; o vzdálenějších však a odlehlejších věcech také vyprávějíce různé věci rozmanité, protichůdné; často spíše rozptylují než poučují, spíše zastiňují než osvětlují. A co více, ty tak rozmanité poučky, rozmanitě se kolísající, jsou bez určitého pořádku po knihách a knihovnách tak roztroušeny, že jen velmi málo čtenářům je dán čas, abi si všechno vybavili, a ještě menšímu počtu úsudek, aby si z takových hromad plev vybrali zrna. A proč bychom tedy nemohli pochopit, že by byla nanejvýš užitečná kniha tak obecná (pansofická), že by sama jediná všechno potřebné tak dávala poznat, že by nic nemohlo zůstat nepoznáno beze škody? A to pořadem od začátku do konce tak souvislým, že bynic nemohlo být jinými věcmi zastiňováno, všechno by musilo stát na světle a tím by nutně bylo chápáno správně? A konečně s tak pečlivě dodržovanou pravdivostí celku i jednotlivostí, že by ani v teorii, ani v praxi, ani v užívání nic nemohlo omýlit?

Pokud jde o knihy slovníky, co ty podnes dělají, nežli že přelévají slova a rčení z jazyka do jazyka (jako tekutina z nádoby do nádoby)? A to zase za předpokladu, že se slovům domácího jazyka (nebo jiného z dřívějška známého) již rozumí a že proto stačí slova nového jazyka jim přizpůsobovat. Tímto způsobem se ničeho jiného nedosahuje, než že se jména věcí zmnohonásobují; věci samy, ačkoli vyjadřované vždy jiným způsobem, zůstávají vždy neznámé (pokud se odjinud nepřispívá). Odtud se na všechny věci lidské rozlévá nesmírná škoda, protože tímto způsobem teorie věcí, všude temná a neúplná, vytváří praxi nesnadnou a těžkopádnou; ale praxe težkopádná, kolísavá, hluchá, nevede k takovému užívání věcí, k jakému dovést měla: k obecnému, jistému, příjemnému — a tak jsme zmítáni bez konce. Věci uvádět v nepořádek není nic jiného než je směšovat a spojovat, a to děláme my (když to jinak není zařízeno) skoro všichni ve všem. V našem pokolení má to původ od ďábla, který prvním stvořeným lidem začal namlouvati a namlouvá 1. směšováním věcí dobrých se zdánlivě dobrými (budete jako bohové), 2. obrácením pojmu slíbeného dobra ve dvojsmysl (otevrou se oči vaše), 3. pohrávaje si konečně se souznačností slov. A dodnes to neděláprostřednictvím podvodníků, sofistů, pomlouvačů, kacířů jinak: šalebně prodává něco za něco jiného.

Byl by tedy univerzální lék proti zmatkům a podvodům projít celý svět a správně rozhraničit věci, pojmy věcí a slova, aby všude bylo zjevné, které jsou tytéž nebo podobné, rozličné a nepodobné, konečně, které protikladné

 

- 245 -

contraria, ubique in luce sit. Sive id per rerum exactissimo ordine digestarum syntagma (de quo hactenus verba egi, et opere pansophico designatum est;) sive per lexicon plenum et reale (de quo jam dicam aliquid, et Pandectae lucis dici possit), sive utroque modo expediri queat. Lexicon dico plenissimum esse concinandum, quo quicquid opus sit et unquam usus veniat, mox (propter alphabeticam rerum et vocum seriem) reperiatur. Ad cognoscendum, non quomodo hoc idem hi vel illi sua lingua efferant, vel author hic aut ille usurparit, sed quid unaquaeque res intra se ipsam domi sit. Nempe ad quod rerum genus spectet et quid ab aliis omnibus in eodem suo genere differat? Tum ad quid sit et quomodo adhibenda? Ut una eademque opera et rerum omnium cognitio hauriatur vera et lingua discatur tota, eoque mens sapientiae lumine tingatur amoene, ad incorrupte de rebus judicandum electionibusque ac operationibus non aberrandum Verbo, lexicon reale pansophicum desiderari dico, quod veras et reales rerum omnium definitiones (ad perfecte quid sit cognoscendum) tradendo; definitionibusque mox ubique partitiones (ad omnia ejus ingredientia, ex quibus constat, intime pervidendum) subjungendo; demumque distributione rei cujusque differentias et species (si ullas sub se habet, ad individua usque) explicando, quicquid ullius rei cognitio vera requirit, subministret. Qui liber si condi posset, liber librorum, bibliotheca portatilis, pandectae lucis, encyclopaedia pansophica, eruditionis clavis, sapientiae breviarium, omniscientiae humanae orbis, omnia* mea mecum porto etc. dici posset.

Ita ego ecce (Te Montane ita volente, aut quisquis Te subornavit) mea circa rem literariam et librariam desideria, vota, tentamina, et quid egerim vel agi coepta non peregerim, luci exposui si omnibus illis nihil egi et ago, neque scopum meum (ut laborantes ubique res humanae vel tantillo fiant emendatiores) obtinui et obtineo, agnoscendum erit, quam vere observarit Salomon, Perversa mundi non posse corrigi defectuumque non esse numerum. Eccles. 1. 15. Dolendum profecto, omnes nos (quicunque publice aut privatim tentamus aliquid) frustra lateres nostros lavare, nihil proficere. Millies itaque Senecanam repetendo querelam, bene (optando etc.) sperando, male autem habendo transire mortalibus vitam, ultimum ab ipsa mortalitate piis petendum erit solatium: nempe quod hic in confusionibus nostris aeternum non relinquamur, sed per mortis januam (merito Christi) ad lucem transmittamur aeternam. Hoc solatio ego meorum quoque labyrinthulorum narratiunculam, et quae ad eluctandum eos Ariadnes fila tentabam, hic obsigno, spe appropinquantis ex hoc corpusculi mei (jam senescentis et moriturientis) ergastulo simulque ex magno illo cunctis communi mundi pistrino liberationis. Gratias Tibi, Domine Jesu, qui nobis meliorum spem dedisti. Tu autem Montane vale.

Dabam 10. Dec. 1661.

 

* V tisku: Omuia.

 

a opačné. To by se mohlo vyřešit buď soustavou věcí rozdělených podle nejpřesnějšího řádu (o tom jsem dosud pojednával a označil je Dílo pansofické) nebo úplným věcným slovníkem75 (o něm hned něco povím a mohl by být nazýván Zákoník světla)76 anebo obojím způsobem. Říkám, že by se měl sestavit nejúplnější slovník, v němž by se hned (protože by měl abecední pořad věcí a hesel)77 nalezlo, čeho by bylo třeba a někdy se naskytla potřeba. Aby se poznalo, ne jak jedno a totéž ti neb oni ve svém jazyce vyjadřují nebo jak to ten či onen spisovatel nazýval: ale co kterákoli věc je sama o sobě, totiž ke kterému druhu věcí patří a čím se od jiných všech v témž svém druhu liší, potom k čemu a jak se jí má používat. Aby se tak jednou a touž prací čerpalo pravé poznání všech věcí i aby se poznal celý jazyk a tak aby se mysl příjemně ponořila do světla moudrosti a soudila o věcech nepodplatitelně a neuchylovala se ani při vybírání ani při zpracování. Slovem — tvrdím, že je nezbytný takový Věcný pansofický slovník, který by poskytoval, cokoli vyžaduje poznání každé věci tím, že by podával pravé a skutečné výměry všech věcí (k dokonalému poznání, co je co), že by k výměrům všude hned vsunoval rozbory (na zevrubnou prohlídku všech součástek, z kterých co záleží) a konečně že by roztřiďoval různosti a druhy každé věci (má-li jaké pod sebou, až k jednotlivinám). Kdyby taková kniha mohla být složena, mohla by se jmenovat Kniha knih,78 Přenosná knihovna, Zákoník světla, Všemoudrostní encyklopedie, Klíč učenosti, Brevíř moudrosti, Svět lidské vševědy, Všechno své s sebou nosím atd.

Tak jsem tedy (že jsi, Montane, tak chtěl nebo Tě kdokoli ponukl) vysvětlil tužby, sliby a pokusy v oboru svého díla literárního a knižního, i co jsem vykonal nebo začatého nedokončil. Jestliže jsem tím vším nevykonal a nekonám nic, anijsem nedosáhl a nedosahuji svého cíle (aby věci lidské, které v každém ohledu churavějí, alespoň trošku se zlepšily), bude třeba uznat, jak správně pozoroval Šalomoun, že se zvrácenosti světa nemohou napraviti a nedostatkové nemohou setřeni býti (Kaz. I, 15). Zajisté je truchlivé, že my všichni (kteří se na veřejnosti nebo v soukromí o něco snažíme) marně skrápíme své cihly, nemáme žádný úspěch. A tak tisíckrát opakujíce senekovskou stížnost, že v dobré naději (dobrého si přejíce), ale v špatné skutečnosti míjí smrtelníkům život, budou musit smrtelníci hledat útěchu právě v té smrtelnosti: totiž že zde nezůstaneme věčně, ale že dveřmi smrti (Kristovou zásluhou) přejdeme k světlu věčnému. Touto útěchou i já zapečeťuji toto stručné vyprávění o svých malých labyrintech79 a o tom, kterých Ariadniných nití jsem se chápal, abych se z labyrintů vymotal, v naději na blížící se vysvobození z této robotárny svého těla (již stárnoucího a odumírajícího) i zároveň z této veliké všem společné mlýnice světa. Díky Tobě, Pane Ježíši, jenž jsi nám dal naději v lepší věci. Ty pak, Montane, buď zdráv.

Dopsal jsem 10. prosince 1661.



Český překlad tohoto listu byl vydán prof. J. Šmahou v Učitelských Novinách 11:592 č. 6 a 7, a D. J. Novákem v březnovém sešitě Paedag. Rozhledů rovněž za r. 1892.

Nověji vydal a Novákův překlad upravil Josef Brambora (VSJAK VIII, 1975, str. 53–70, resp. 49–73).

 

< < <